Koupě Emila
Cestou do Valašského Meziříčí, kde se nacházel zatím nejlepší objev, jsem měl dost zvláštní pocit. Auto se mi hodně líbilo a to mohl být problém. Snažil jsem se ale držet u země a uvažovat racionálně. Zároveň to měla být moje dosud nejdražší koupě a to přidávalo na nervozitě. Snažil jsem se proto jít postupně po všem, co by se mohlo pokazit.
Nejdříve jsem si vyslechl povídání majitele. Říkal mi, jak vůz stavěli kvůli cestování na sever konkrétně do Švédska. Vyprávěl historky a odůvodňoval rozvržení vozu. Emil má vnitřní i venkovní sprchu, lednici, dřez, 60l čisté vody, 20l odpadní, dvě střešní okénka, velký solární panel a 240Ah trakční baterii. Byl jsem tam v Srpnu a během poměrně krátké doby začalo být v autě teplo. Dalo se však snést lépe než v osobní automobilu.
Následovala prohlídka exteriéru, kde je dobré se zaměřit na rez. Hlavně na problémová místa, jako bývají prahy, podběhy kol, konce dveří a další místa. Vyplatí se vždy něco málo pohledat na internetu, kde vám vždy někdo rád poradí.
Na řadu přišel i motor. Naskočil na první dobrou a hezky si předl. Naftový dvou a půl litr s výkonem lehce pod 100kw není zrovna největší rychlík, ale kdo by se chtěl hnát se svým domem na kolech po dálnici nějakou závratnou rychlostí nebo řezat zatáčky s nádobím v poličkách.
Zbývala už jen testovací jízda. S obytňákama z Caravan Centra Pardubice už mám naježděno poměrně dost. Většinou do Holandska ale i na hory a po Čechách. Překvapila mě tichost vestavby za jízdy. V novějších a větších vozech jim jde především o lehkost vestavby, aby zbyla co největší možná doložnost. V Emilovi jsou poctivé palubky a i tak váží „jen“ 2,8 tuny. Díky silnějšímu dřevu tedy nic moc nevrže. Občas se jen ozve nádobí na hrbolech nebo v prudších zatáčkách.
Tak nějak mi už bylo jasné, že ten den odjedu z Val. Mezu se dvěma autama. Pořád mě ale držela zpátky představa těch peněz. Nakonec jsem se ale rozhodl jít si za svým snem a za nedlouho jsem ukusoval sušené sobí maso u podpisu kupní smlouvy.
