První #vanlife výlet do Tater – den první
Vyrazili jsme pozdě na večer ve Čtvrtek. Venku už je tma. Světla svítí a stěrače fungují. Dlouho jsme sledovali počasí a vlastně ani pořádně nevíme, co máme čekat, protože to každou chvíli měnili. Dokonce jedeme i po rally trase, ale Emil není žádný závoďák. Cestou si povídáme a cesta utíká rychle i když jedeme maximálně stovkou. Máme namířeno do Dolného Hričova, což je dědina, odkud pochází můj dědeček. Pořád zde žije většina jeho rodiny a příbuzných, tak tam často jezdíme a já to tam mám opravdu rád. Ono tam vlastně nic není a proto je tam tak krásný klid a pravá vesnická atmosféra.
Celou cestu básním o strykovi a jeho mamušce. O korbáčcích a o pálence. Dvacet minut do příjezdu volám a z druhé strany se ozývá již trochu napitý hlas. Po chvilce nedorozumění slyším: „Mamuška, vem si to. Je to buď Robert, Peter alebo Šimon.“ Už teď je mi jasné, že večer už začal a stryko s dědou mají dobrou náladu.
Do Hričova přijíždíme lehce po deváté. Vysazuji Marušku a její místo přebírá děda, který se jde poprvé podívat na Emila. Objíždíme dům a velice úzkou uličkou se dostáváme na zadní dvorek. Večer je naprosto famózní a nám se krásně usíná s plným žaludkem. Je to první noc v Emilovi ve dvou. Jsem trochu nervózní z postele. Přeci jenom je rozdíl, jestli na ni spí jeden nebo dva lidé a nerad bych, aby se rozbila hned první večer. Postel se ale osvědčila a já mám dobrý pocit z dobře odvedené práce.
Ráno vstáváme trochu později. To ještě nevíme, že to bude takové moto našich výletů v Emilovi. Jdeme na povinnou procházku po Hričově, pozdravit všechny příbuzné. Společnost nám dělá Decci a děda, který nám i vypráví, kde kdo bydlel, kolik jich spávalo v jedné místnosti a brzy si přijdeme, že Emil by byl na tehdejší poměry prostorná vila. Je to takový skvělý pocit být na vesnici, kde se na sebe všichni smějí, zdraví se a zajímají se o své zdraví.
Z Hričova jsme vyrazili až po poledni a cestou do Tater jsme se chtěli zastavit ještě někde. Původní plán totiž byl, že přespíme na přehradě Čierná Váh a ráno budeme mít skvělý východ slunce. Proto jsme potřebovali vyplnit tento den. Volba nakonec padla na zříceninu hradu Strečno.
Zřícenina hradu Strečno
Zaparkuje se na malém, bohužel placeném, parkovišti a po několika minutách chůze do kopce se ocitnete před dřevěným mostem, za nímž se tyčí hradní brána. Hned za ní je pokladna a cedule se zákazem psů. Když se ale pěkně zeptáte, tak vás pustí na dvůr, ze kterého se dá hrad pěkně prohlédnout. Cestou dolů jsme šli přes „podhradí“, kde jsou vyobrazeny dobová vesnická stavení a uspořádání vesnice. V sezóně jsou zde i představení a také je zde pitná voda ze studny, kterou jsem si hned nabral do lahve. Celá procházka nám zabrala tak 30-40 minut šnečím tempem s focením.
Vlkolínec
Jako další zastávku volíme Vlkolínec. Vesničku, co je světovým dědictvím UNESCO. Cesta k ní je dost zajímavá. Poměrně úzká, vlní se nahoru, dolu i do stran. Počasí nám zatím vychází, ale čas příjezdu je jen chvilku před západem slunce. I tak se chceme podívat a před námi je závěrečné stoupání. Mohelnický kopec je oproti tomuhle malým kopečkem, ale Emila táhne poctivý dvou a půl litr a do toho kopce ho krásně vytáhne. Už se spolu začínáme sžívat a já zjišťuji jeho limity.
Parkoviště je zcela prázdné a na vesnici začínají pomalu dopadat zlaté paprsky slunce. Domečky jsou samozřejmě všechny roztomilý, ale celá ta chvíle je prostě nádherná. Vlkolínec se nachází uprostřed nádherné přírody. Na dohled není žádná civilizace. Je tam ticho. Babičky chodí s vědry pro vodu. V dáli řvou kozy a ovce. Hlavní uličkou protéká pramen vody, v kterém se Deccinka ledabyle prochází. A do toho to světlo, teplo a to TICHO! Všichni japonští turisté už odjeli a tak tam jsou jen místí a my, vetřelci.
Místo a atmosféra to byla fakt neskutečně fotogenická. Odcházíme plni skvělé nálady a pokračujeme na místo přespání. Cestou se stavujeme ještě v jedné kolibě u cesty a dáváme si večeři. Byť jsme na Slovensku a já se už těším na halušky, tak mám neskutečnou chuť na pořádný burgr. Burgr během chvilky zmizí a já se odcházím umýt na záchod. Během toho byla proti mně použita má vlastní finta. Vždy počkám až Maruška odejde na záchod a pak potají zaplatím. Počkal jsem tedy až si tam taky dojde a jdu k pokladně. Slečna se na mne však směje, že už je zaplaceno.
Přijíždíme k místu určení a na naší cestě nahoru jsou zákazy. Jelikož máme v autě strašpytlíka, tak se otáčíme a jedeme ke spodní nádrži. Zde přespíme a už se těšíme na program, který jsme si připravili podle tipů z profilu Kam v Tatrách.
