Poprvé v Rusku – MS 2020 v Bandy hokeji
Rusko jsem znal jen z amerických filmů, z kompilací nejhorších řidičů a z vyprávění starších, co se tam podívali za minulého režimu. Byla to snad první země, od které jsem naprosto vůbec nevěděl, co mám čekat. Také jsem byl dost nervózní z teplot, protože v Irkutsku, kam jsem měl namířeno, bylo ještě pár týdnu před odjezdem kolem -30°C a my měli hrát venku. Na zimních stadionech bývá většinou kolem 3-6°C.
A co že to budeme hrát venku? Bandy hokej! Pokud kýváte hlavou, tak pravděpodobně vzpomínáte na bandy, co se chodilo hrát s klukama na sídlišti ven s tenisákem. To ale není to bandy, v kterém reprezentuji ČR. Pokud se o tom sportu chcete dozvědět více, tak se podívejte na odkaz.
Přípravy tedy obnášely nákup hřejivých mastí, mastí proti námraze na obličeji a hřejivých polštářků. Den před odletem bylo už vše zabaleno a začal se dostavovat stres z neznáma. Nezbývalo mi nic jiného, než ulehnout, nastavit budík na 4:30 a jít spát.
Ráno jsme si udělali řízky, jak jinak, a vydali se na cestu na letiště. Poprvé jsem jel autobusem z hlaváku a cesta utekla poměrně dost rychle. Když jsme vystupovali na letišti, tak tatík málem zapomněl hole v autobuse. Brzy jsme našli zbytek týmu a obdrželi jsme pasy s vízy a instrukce k letu. Na řadu přišlo čekání na let a první dva řízky.
První let do Moskvy utekl dost rychle, vlastně nejrychleji ze všech letů. V Moskvě jsme si museli vyzvednout bagáž a přesunout se na úplně druhou stranu letiště. Šeremetěvo letiště je tak velké, že jsme jeli metrem mezi terminály. Když jsme vyjížděli nahoru, tak jsme se zastavili v KFC a konečně se pořádně najedli. Po půlhodině jsme opustili KFC a vydali se na poslední eskalátory k odbavení. Nahoře v opačném směru se něco dělo. Na zemi někdo ležel, kolem záchranka a policisté. Když jsem dojel blíže, tak jsem si všimnul, že ten člověk má naprosto bílou kůži. Ihned mi došlo, proč se mu vlastně nesnaží pomoct a moje předsudky vůči Rusku se začaly vyplňovat.
Po příletu do Irkutsku jsme byli všichni dost unavení. Bylo něco po osmé místního času, ale pro nás byla jedna ráno. Zhruba polovina letadla byli účastníci mistrovství a na letišti čekala desítka místních novinářů. Z každé strany blýskal foťák a pořád se někdo na něco ptal. Rusky.
Před letištěm čekal autobus připravený jen pro náš tým a před ním policejní doprovod. Trochu nervózní, unavený ale hlavně natěšený jsem se koukal z okénka a byl jsem připravený být ohromen matičkou Rusí. Ale to ohromení se nedostávalo. Spíše se vyplňovaly scenérie z videí o „nejhorších řidičích“.
K hotelu to byl kousek a tam na nás čekalo uvítání. Dostali jsme i chleba se solí a po obdržení karty k pokoji jsme všichni padli mrtví do postelí.
První zápasový den
Ráno nás čekal úvodní zápas šampionátu s Ukrajinou. Teploměr ukazoval -15°C a bylo lehce pod mrakem. Díky tomu jsme se nemuseli starat o vycházející sluníčko, které by nám svítilo do očí. Připraveni na tu pravou Sibiř jsme se vydali na hřiště, udělali krátkou rozcvičku, během které jsem zjistil, že jsem si zapomněl zateplit zadek. Na řadu přišel ceremoniál, během kterého jsme ztráceli drahocenné teplo.
Jak zápas dopadl a stejně tak i druhý s Nizozemskem, si můžete přečíst zde, ale nevyhráli jsme ani jeden.
Po zápase nebylo moc času, tak jsme se rychle přesunuli na oběd a z autobusu sledovali scenérii za okny. Do teď mě nepřestává udivovat ten kontrast. Stará dřevěná chatička a hned vedle ni moderní výšková budova. Na sídlišti před ošuntělým panelákem stojí moderní Land Cruiser hned vedle staré Lady. A o toulavá psisečka tam není nouze.
Zápas proti Nizozemcům byl velice napínavý. Minulý rok hráli ve vrcholové skupině A, ale sestoupili k nám do B. Začali jsme proti nim hrát vyrovnanou hru, ale i tak jsme inkasovali. Podařilo se nám ale zápas otočit a vést 2:1. V závěru hry se ale děly nějaké podivnosti a rozhodčí neustále prodlužoval hru. To se projevilo vyrovnáním Nizozemců a následně nás na penalty porazili.
Druhý zápasový den
Opět nás čekaly dva zápasy. Ráno Švýcarsko a odpoledne silné Maďarsko. První jsme vyhráli 4:1 a druhý prohráli 1:5. Více si můžete přečíst zde. Po zápasech jsme opět absolutně vyčerpaní padli do hotelových pokojů a trenér domluvil maséra. Nakonec jsem byl jedním ze šťastlivců a těsně před jedenáctou jsem ležel na masérském stole a na záda se mi přisávaly baňky. Byl to fakt silný zážitek.
Třetí den - Výlet na Bajkal
Původně jsme měli hrát s Čínou, ale ta kvůli Corona viru nedorazila. Takže jsme měli volný den a Bajkal za rohem. Domluvili jsme si autobus, průvodkyni a nesměl samozřejmě chybět policejní doprovod.
Cestou jsme se dozvěděli, že kousek od silnice mezi Irkutskem a Bajkalem můžeme nalézt spoustu divoké zvěře. Nikoho tedy nenapadlo se toulat a všichni jsme se drželi při zastávkách pohromadě. Dozvěděli jsme se také o pověsti, která vysvětluje hranici mezi řekou Angarou a Bajkalem. Podle pověsti otec Bajkal truchlil, že od něj chce jeho dcera Angara utéct do Severního moře a z žalu a zloby po ní hodil kamenem. Trefil ji a její slzy naplnily řeku vodou. Tento kámen je však stále vidět a je nazýván Šamanovým kamenem.
Na fotce je tedy vše vlevo od kamene Bajkal a vše vpravo je Angara. Mají tu také pověst, podle které ten kdo se namočí v zimě v Bajkalu, omládne o 5-10let. Ten kdo se v něm vykoupe se stane nesmrtelným. I mezi námi se našel jeden, který tam skočil. Já jsem si jen šáhnul a i tak jsem pak dalších 30 minut necítil ruku. Voda sice měla „jen“ 4°C, ale venku bylo -18°C, pocitově -28°C kvůli nepříjemnému větru.
Další zajímavostí je, že Bajkal tvoří 20% světových zásob pitné vody. Kdyby do Bajkalu přestala téct veškerá voda, tak voda v něm vystačí na dalších 400 let. Voda v Bajkale je také nejvíce čirá na světě. Při klidné hladině je vidět až 50m hluboko. Za to můžou tři věci. Základním je přirozená písečná filtrace na dně jezera, složená s písku a drobných minerálů a polodrahokamů. Dále zde žijí takové divné rybky (ta divná na síti), které dokáží do 3 dnů kompletně rozložit mrtvou rybu, takže v jezeře nic nehnije. A posledním důležitým tvorem jsou prapodivní placatí červi, kteří žijí až na dně jezera a ti se živí ropou, která prosakuje dnem Bajkalu.
Obecně se v okolí Bajkalu nachází něco přes 300 endemických druhů. Jedním z nich je i bajkalský tuleň.
Když jsme se ale přesunuli dál, dostali jsme se na zcela zamrzlou část, kde na nás čekala vznášedla. Poprvé jsem ho viděl jinde než v GTA. Musím říct, že jsem se dost těšil. A to i navzdory mým zkušenostem s řízení jednoho v GTÁčku. Doufal jsem, že řidič to zvládne lépe než já ve hře. Do jednoho vznášedla se nás vešlo 9 + řidič. Vznášedlo se ovládalo mnohem lépe než ve hře. Dojeli jsme skoro až na kraj zamrzlé části, kde jsme se vyfotili. Pak jsme přejeli k zamrzlému přístavu, kde už 30 let stojí lodě.
Po návratu jsme šli večer na místní extraligový zápas v Bandy a byli jsme tam atrakcí. Naštěstí domácí tým vyhrál a tak vodkou posilnění místní jásali a radovali se.
Den čtvrtý
Ráno nás opět čekal zápas. Tentokrát s Mongoly, kteří vyhráli druhou skupinu. Zápas to byl hodně vyrovnaný, ale soupeř měl o trochu více štěstíčka a tak se mu podařilo vyhrát 1:2. Více detailů zde.
Po zápase jsme ale měli celé odpoledne, tak jsme se rozhodli navštívit místní obchod s Bandy vybavením a pak se projít po městě, trochu se podívat a ulovit poslední suvenýry.
Mapa je skládaná dodatečně a většina bodů na ni je jen pro upřesnění trasy, kudy jsme šli.
Cestou mě opět nepřestával udivovat ten všudypřítomný kontrast. Ne jen v domech, ale i ve veřejné dopravě. Většina autobusů má rozměr větší dodávky nebo skutečně jsou větší dodávka. Tak se může stát, že na zastávce zastaví nový Fiat Ducato a hned za ním starý Kamaz. Na přechodě vás pustí polorozpadlý UAZ a za ním hned projede Mercedes G 63 AMG. Vedle polorozpadlého domu stojí moderní budova. Ve starých okenicích jsou moderní plastová okna a obráceně.
Zašli jsme i do kostela a tam jsem byl dost zklamaný. Z venku relativně honosná budova, pak vejdete dovnitř a tam jedna větší místnost, sice vyzdobená, ale žádný wow efekt se nedostavil.
Potkali jsme i vetešníka, který byl obut do tradičních válenek. Ten měl ve svém stánku velkou trojku. Hned vedle sebe měl bustu Lenin, Stalin a Čingischán. Nakonec jsme došli až k obchoďáku, kde jsme v supermarketu nakoupili místní zajímavosti a pochutiny a spokojeně vyrazili na hotel.
Poslední dva zápasy
Čekal nás zápas s Lotyši a nakonec s Japonskem.
A konečně závěrečný večírek. Vezli nás přes půl hodiny do pěkné industriální části, která byla přestavená na jakousi párty/event zónu. Asi něco jako haly v Holešovicích. Při vstupu jsme si udělali fotku, odevzdali podepsaný dres do muzea a ještě se podepsali na panel, který příslušel našemu týmu. Jídlo bylo vynikající a já po dlouhé době opět ochutnal samotnou vodku. Paradoxně nám podávali Finlandii. Výsledkem večera byl můj nejhorší let v životě, kdy jsem po dvou hodinách spánku, stále se silnou kocovinou, vyfasoval sedadla před evakuační uličkou, která nejdou sklopit a tak jsem musel kocovinu probdít, místo toho abych ji zaspal. Naštěstí tam bylo neomezené množství tekutin, které mi pomohly kocovinu přemoct. Do Prahy jsme se dostali v pořádku, vyfasovali jsme letáček o Corona viru a mohli jsme se vydat na posledních 100km do Pardubic.
